pátek 28. července 2017

Tak kdy na to zas skočíte?

Ne, tak takhle se mě ještě nikdo nezeptal. Zatím. Ale čekám, kdy to přijde. Přestává to být vtipné. Oni to myslí dobře...

A zkuste to ovlivnit...
Ztráta vlastní osobnosti nastala ve chvíli, kdy si lidi byli jistí, že to, co vidí, není kachna se šesti, ale opravdu těhotenství (teď všichni sází na tu kachnu, ono to k tomu svádí, ráno je břicho plošinou, po obědě tak pátý měsíc). V tu chvíli je vše věc veřejná. Vaše váha, žaludeční šťávy, prsa. Ptají se všichni, je jedno, jestli jsou to kolegové v práci nebo cizí ženy v tramvaji nebo na cvičení. Přestala jsem jezdit tramvají, přestala chodit na cvičení. Nevyrážela jsem po kanceláři bez sešitu před břichem. Naivně jsem si myslela, že taková A4 by mohla zamezit dotykuchtivých cizích lidí. Ale tohle vymizí stejně rychle jako těhotenská cukrovka - porodem. Pak už na mě fakt nikdo nesahal. 
.
.
.
V klidu si žijete, lidi se ani nestihli začít ptát, kdy bude další, a byl tu druhý KLUK. A s ním vlezlost až pod peřinu.
.
.
Mávala jsem nad tím rukou. Včera se mě zeptal cizí pán v metru. Měl na mě dvě otázky. Kolik si myslím, že je mu let. Vypadal na sto, ale ze slušnosti jsem opáčila, že už má asi šedesátku na krku. Zasmál se a následovalo načepýření, že za dva měsíce oslaví devadesátku. Tak co vám budu povídat, věk odpovídal vzhledu. Olík se na něho z kočáru smál a pánovi to dělalo radost. Olík se směje na všechny. A zejména senioři z toho mají radost upřímnou. Rozesmál i emopuberťáka, z toho jsem měla radost já. Dostali jsme ho. Výraz je jen póza. 
Zpátky k dědouškovi (který si samozřejmě odmítl sednout). "Tak to si užíváte takového chlapečka." Jistěže užívám. Moje komunikativní já, které zjistilo, že vystupujeme už za dvě zastávky, rozvedlo konverzaci. "Máme doma ještě jednoho mladého pána." Jo to jsem si zas naběhla. "No tak to ještě manželovi nařiďte holčičku." To víš, že jo...

Viktor taky umí rozdávat úsměvy, i z něj babičky jihnou. Pak nakouknou do kočárku. "A copak to máme tady. Jeee... jo, taky chlapeček :(. No tak to ještě zkusíte holčičku, ne?" A takhle je to přibližně 8 měsíců. Všude. Vždycky. Fakt denně se snažím ve sprše ze sebe dostat výraz "potřebujeme holčičku". Vidíte ho na mně? No já ne, ale alespoň mě to naučilo každý den pečlivě odličovat, kdybych to náhodou měla napsané třeba nad řasama. A je mi jasné, že to konce brát nebude. 

Chápu, že je to téma ze skupiny "počasí, pohlaví dětí, počasí, kolik jsi nabrala, počasí, kojíš". Ale PROBOHA, proč to každý tak řeší a proč bych měla chtít další děti, abych zemi pomohla a napravila nerovnováhu? Jasně, tak nějak podvědomě jsem očekávala holčičku. Jak to šlo, hned jsme si nechali říct pohlaví a byl to kluk. NO A? NO JE TO FUK. První, co mě teda napadlo, byla představa, jak balím dva klučičí batůžky a posílám své tři muže na apaluchu a balím svůj kufr, mizím na welness víkend. Samozřejmě bych stejně balila i jeden modrý a jeden růžový... a mizela. Protože mému muži by to zřejmě bylo jedno. 

Máme za sebou dva genetické pokusy a pokaždé vyšel kluk. Nic není tak osudové, jako pohlaví dětí. Takže už si nacvičuji odpověď "My už to zkoušet nebudeme. My teď už máme s mužem sex jen tak nanečisto. Co vy?" ... o výrazech seniorů vás budu informovat...

A přátelé... zkuste tu otázku spolknout, až ji budete mít na jazyku. I tu, kdy bude další, bez ohledu na pohlaví... Nadhoďte třeba něco o počasí. A mě už se to asi týkat nebude, ale zkuste si pohladit vlastní břicho, až vás bude svrbět ruka, která bude chtít osahat cizí pupek. 

PS: Abyste si nemysleli, příchodem druhého potomka jsem pochopila, že mateřská láska se nedělí, ale násobí, takže naprosto rozumím chuti mít tři a víc dětí. Děti jsou jízda. Ale soukromá!  


5 komentářů:

  1. Koukám, že si člověk nepomůže. Já mám doma už šest měsíců kluka i holku, ale rádi bychom s manželem ještě časem i další když se zadaří. A zase posloucháme "Jé, páreček, tak to už další nepotřebujete!"

    OdpovědětVymazat
  2. Zrovna včera jsme s kamarádkou řešily téma "těhotná žena je věc veřejná". Když někdo otěhotní, všechna tabu padají. Těhotné ženy se každý může zeptat na cokoliv a kdykoliv. Když žena zaprotestuje, všichni pozvednou obočí a řeknou jí, že je přece těhotná.
    U našich dětí jsme neříkali jména, nikomu, rodině, kamarádům, známým i neznámým, prostě nikomu. U druhého jsme ani nevěděli pohlaví. Když jsme se přes obvyklé dotazy, jak ti je, zvracíš, kolik přibíráš, kdy a jak budeš rodit, přehoupli na dotaz "co čekáte", po odpovědi "my nevíme", nastal zmatek ve tvářích. Jak nevíte, ono to není vidět? Ne, je to vidět, naše lékařka to ví, ale my to nechceme vědět. Zmatek ve tváři dotazujícího se prohlubuje, chytá se dalšího záchytného bodu. A jaká jména máte vybraná? No my jména neříkáme. Dotyčný ztrácí půdu pod nohama a omdlévá :-) Je zajímavé, že lidé, které skoro neznáte, mají tu drzost a ještě vám řeknou, ale tak mě to říct můžete, vždyť se skoro nevídáme/neznáme, já to nikomu neřeknu. V ten moment zmatek ve tváři přepadá vás a jediné, co vám brání dotyčnému dát pěstí, je vaše nemotornost přes to obrovské břicho, které už bylo asi před patnácti minutami okomentováno. Brrrrrrrrrrrrrr.
    Po odrození prvého potomka se nikdo nebrání dotazu, kdy bude druhý. Loni jsme se stěhovali do nového bytu. Na schodech jsem potkala naši sousedku. Došlo k představení. Ahoj, já jsem ta a ta, budeme si tykat, jo. No jasně, ahoj, já jsem Štěpána. V ten moment pro mě naše první setkání skončilo, otočila jsem se a byla na odchodu. A kdy plánujete další dítě? Tak tenhle dotaz mi od paní, kterou jsem znala asi tak půl minuty, dost zaskočil. Ježiš, kdy plánujeme další? Nemohla jsem si vzpomenout, no jasně, nevím, protože ještě sami nevíme. No víš, my to ještě naplánované nemáme. A sousedka mi s úplně ledovým klidem oznámila, že oni čekají v létě a že by bylo fajn mít stejně staré děti. Upsss.
    Naštěstí z dotazů na třetí dítě mi vymanila naše dcera. Lidé nakouknou do kočárku, posmutněle řeknou, zase chlapeček, já řeknu, ne holčička, ale dědí po bráchovi. Tak přijde úleva a věta: tak to se vám povedlo. Ano, jsme dokonalá rodina, rodina z reklamy. Všimněte si, že když chce někdo navodit dokonalou rodinnou atmosféru, tak rodičům přidělí staršího syna a mladší dceru. Proboha proč?!?!?!
    Ano, HappyMumka se dnes trefila do tématu, které mi fakt drásá nervy.

    Štěpánka

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem asi hodně velka extrovertka, ale mě tohle fakt bavilo. Nejlepší bylo, když jsem se už od 7.měsíce valila jako bečka a lidi tipovali, kolik už mam nahore.. 16? Ne, už 18, ha!! A kdy bude další? Počnem 1.3.2018, řikal manžel. A je vyřešeno. Lidi jsou spokojený, žádnej zmatek ve tvářích, všichni mají jasno. Uvidíme, co na to řekne muj cyklus... A u nás po 1. holčičce přicházejí na řadu otázky: Cyklista potřebuje syna ne ? Však, jo, máme ještě několik pokusů! Tak držte palce! Lidi chtěj bejt součástí všeho. Tak ať jsou klidně i součástí mýho dalšího těhotenství (ale početí ne!!!!)

    OdpovědětVymazat
  4. ... Jsem v devátém týdnu a tohle mě děsí.
    Můžu ty lidi pak mlátit šanonem?
    I když je fakt, že čekám své první mimčo, takže jsem tak trochu "hladová" po informacích, ale všeho moc škodí.
    Momentálně jsem třeba i ve stavu, že si pohlaví mimča nechám jako překvapení. Jestli vydržím, to je věc druhá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Šanon je rozhodně dobrý nápad! V pokročilejším stádiu pak není špatná třeba sešívačka, nakonec i dlouhé pravítko pomůže, jen se dost láme :)
      Držím palce, ať je všechno tak, jak má :)

      Vymazat