pondělí 12. června 2017

Překvapení zvané Státní školka

Viktorovi táhne na tři roky. Budu si muset konečně přiznat, že už to není miminko. A že půjde do školky. A rozhodně to ale není on, kdo by z toho měl obavy...


Ano, mám ráda směr Montessori, inspirujeme se jím doma a kdybychom se s ním nikdy nesetkali, možná bychom vychovávali trošku jinak. Nebo z druhé strany - chovali bychom se k našim dětem jinak. A tak jsem, možná i vlivem různých diskusí, ztratila na chvíli i část selského rozumu a začala nad školkou až přespříliš přemýšlet. Když začal být výběr školky aktuálním tématem našich večeří, měla jsem v sobě takovou zvláštní úzkost. Můj malý chlapeček bude vehnán do stáda desítek dětí, můj chlapeček tam bude sám, můj chlapeček tam... ano, nebude mít maminku. Tu zlou maminku, co ho chce dát do školky. Státní. Jednou jsem dokonce vyslechla rozhovor dvou maminek o nějaké třetí (o které se v její nepřítomnosti mluví nejlépe, že?), která zkazila dítěti život státní školkou. Co z něj bude? 

No takhle. Kdybych u nás na vesnici vedle sebe měla jednu monteškolku a jednu běžnou, volila bych monte. Jenže nemám. A cena za nejbližší Montessori není úplně nejnižší a každodenní dojíždění od jara do zimy s další ratolestí by nebyl med ani pro jednoho z nás. Takže ano, dojíždění nás pravděpodobně nemine, ale až na základce, kde mám v hledáčku Montessori (btw. máte někdo zkušenosti s Montessori základní školou v Plzni? Pokud ano, nechte mi prosím v komentáři vzkaz). Protože z montezákladek jsem si opravdu sedla na zadek :)

Ale zpět k překvapení. Naše maloměstská mateřinka má tři třídy po standardním počtu dětí. Smíšené. Uf, měla jsem radost č. 1. Po rozhovorech s ostatními maminkami, které v jiných městech napjatě očekávaly termín dne otevřených dveří, jsem s překvapením č. 2 zjistila, že naše MŠ pořádá dokonce týden otevřených dveří, rodiče s dětmi mohou v tomto týdnu přijít do tříd kdykoli, projít kterékoli třídy, a chce-li si dítě pohrát, jednoduše si pohraje s ostatními dětmi. A třeba 5x v tomto týdnu. 

A teď překvapení č. 3 - Adaptační program pro nově přijaté děti. Fíha. Více jak měsíc můžeme společně se školkou absolvovat dopolední venkovní a odpolední indoorovou část programu. Věčný pesimista namítne, že se budou učitelky chovat jinak. No tak učitelky by mohly, ale děti těžko přesvědčíte k hereckým výkonům. 

A tak jsme (já i synové) součástí adaptace na školku. Ano, ze začátku spíše atrakcí a pro děti bez mladších sourozenců i překvapením, že se naše miminko v kočáru hýbe a brečí. A děti ve státní školce, kde je jich opravdu hodně (smekám před učitelkami), nejsou nešťastné, uklízí si hračky, připravují si svačinu, zametají písek kolem pískoviště, hrají si se šiškami,...  

Asi to bylo i o mém nastavení. Základ budou mít snad naši kluci z domova. A ostatní se uvidí.
Jak to řešíte v sobě Vy? 

3 komentáře:

  1. Spravny pristup!

    U nas moc moznosti nebylo, vybirali jsem z asi 6ti mensich statnich skolek ve meste a s volbou jsme vsichni spokojeni. A nas Paul dokonce tak moc, ze jsme po pul roce prodlouzili z 5 na 8hodin. Nandavaji si obed, uklizi po sobe, pripravuji si svacinky... Kazde dite ma svoje desky, kam vychovatelky zakladaji fotky deti a popisuji jejich pokroky... Deti nacvicuji predstaveni, griluje se (i s rodici), poradaji se prodeje kolacu ve prospech skolky... No proste od prostredi (15 deti na 4 vychovatelky v nasi skupince) po reditelku uzasny. Paul je mnohem samostatnejsi a hlavne zacal delat veci, ktere jsem mu ja doma dokazala tezko vysvetlit...tam mu to docvaklo.
    Mne bylo tenkrat reditelkou receno - nedavejte ho do skolky, pokud vas to trapi, kdyz ho nepustite vnitrne, nebude to dobre ani pro jednoho z vas. To muzu vazne podepsat =) Preju vam taky takhle skvelou skolku! Lenka G.

    OdpovědětVymazat
  2. Ach jak rada to ctu, ja se s tim vnitrne bohuzel jeste nesmirila a asi na to ma vliv hodne okolnosti, u zapisu jsme nebyli, meli jsme k tomu duvody...rikali jsme si, ze soukroma skolka bude na par dni dopoledne stacit, cena neni zavratna a señor si bude muset zvykat na sourozence a motat do toho skolku uz mi prislo moc. Takze rozhodnuti padlo na soukromou, kde zname majitelku i ucitelky z bezneho zivota, jsou vic monte jak skolka statni, vyhoda, jednoznacne. V srpnu mu budou tri a plan byl otrkat se, nez porodim. O miminko jsme bohuzel zacatkem 4. mesice prisli a mozna i kvuli tomu si nedovedu predstavit ho nemit doma a tak jsem nakonec rada, ze u zapisu nebyl a do skolky nejde. Pere se to ve me, jestli mu tim neupiram neco, co mu bude chybet a jestli ty dve dopoledne budou stacit. Ale protoze ani tak se s pracovni dobou nemusim nijak omezovat nebo stresovat a neresit hlidani, ptz hlidaci nam tu stoji frontu (vim, jsem za to hrozne rada), tak je to jen o tom, aby byl mezi detmi a jestli bude chtit byt ve skolce vic dni, tak to prizbusobime. Diky za clanek ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Bohuzel my jsme meli spatnou zkusenost s estatni skolkou, dcera ma ADHD a bylo to bohuzel nestesti. Mohla jsem srovnavat, protoze prisla z Akdemicke skolky (skolka pro zamestanance Akademie ved), kd ebylo malo deti a maximalne s ejim venovali a pak prisla do statni, kde si ji nikdo nevsimal, tim, ze ma adhd ji soupli jen mezi male deti (ji byly 4 a umela jist priborem a byla hodne napred) a zakazali jist prinborem, ze ti male deti to jeste neumi a tak je nebude trapit. a mezi 3 letyma bude, protoze neumi poslouchat (pritom ma adhd potvrzene lekari). Takze ze sikovne holcicky byt s problemem se stalo o rok mladsi nezvladatelne a vztekjici s editko. Museli jsme ji vzit pryc a dat do soukrome, kde nam opet rozkvetla a vse dohnala a predehnala. A dle diskuzi na netu jsme zjistila, ze jsme nebyla jedina s touto spatnou zkusenosti. Ale zalezi na lidech :-)

    OdpovědětVymazat