úterý 14. března 2017

Náš Monte svět a jak to začalo

Když jsem se s Montessori principy poprvé potkala, starší syn ještě nebyl ani na světě. Nevím, kdy přesně to bylo. Nehledala jsem k ničemu alternativu, nepotřebovala jsem nic řešit, jednoduše se objevil směr Marie Montessori, který mě začal zajímat, hledala jsem literaturu, informace, zkušenosti.

Jedny z mála knih, které máme doma papírově. 
Přečteno dvakrát: Tajuplné dětství od Marie Montessori.
Tuhle knížku jsem si pořídila záhy po narození prvního syna. Přečetla jsem ji rychle, byla líbivá, na "svůj věk" čtivá, jenže jsem v té době byla ráda, že syna nakojím, přebalím, uspím, tohle kolečko si dám několikrát denně a večer padnu. Prvorodička. Unavená a vykojená.

Pak nastala fáze čtení dalších knih, článků, blogů, webů, Pinterest atd. Vše tak nějak povrchně a s tím, že jednou se na to určitě vrhnu. Syn rostl, se vším jsem se seznamovala, do toho práce, rozjezd rodinného centra, další projekty. Jednoduše jsem zamrzla na jednom bodě. Chyba byla v tom, že jsem čekala na TEN okamžik, kdy začnu být "monte". Jenže podvědomě jsem už na tu vlnu najela dávno.

Narodil se mi druhý syn. Staršímu tou dobou bylo dva a čtvrt roku. Přestala jsem pracovat a začala si užívat opravdovou mateřskou. A pozorovat obě děti. Vzpomínat, jaký byl starší Viktor v Oliverově věku. Po večerech jsem najednou nepracovala, ale četla a zas hledala informace. Priority se přeskládaly. A znovu jsem otevřela Tajuplné dětství. A teď to tak nějak do sebe začalo zapadat. Chování, spolupráce rodič a dítě, připravené prostředí, senzitivní období, náš vztah k synům. Jako bych k téhle knížce teprve dospěla a uměla nad ní přemýšlet.

Zjistila jsem, že spousta pomůcek i aktivit jsou určeny až pro věk okolo 2,5 roku. To mě nakoplo a zároveň udělalo radost. Začala jsem hledat u Montessori nejen zábavu, ale v různých situacích i berličku. A ta berlička začala pomáhat (viz např. problém s oblékáním, o kterém se můžete dočíst ZDE). Začala jsem přemýšlet nejen nad chováním dětí, ALE HLAVNĚ nad chováním nás dospělých směrem k dětem.

Nejsem striktní "montemáma", ani nevím, jestli Montessori škola bude pro kluky to pravé (ač si to teď přeji). Doma fungujeme intuitivně. Jako bychom s dětmi objevovali svět znovu. Přeji si, aby z mých dětí vyrostli samostatní a schopní kluci, a vím, že není potřeba, aby každá jejich hračka měla "montelabel", a že přežijí bez válečků s úchyty či růžové věže. Svět Montessori mě osobně jednoduše fascinuje, inspiruje a baví. Ano, je to vlastně můj koníček, který mi dělá radost i tím, jak na něj moje děti reagují a jsou jím fascinovány podobně jako já. Jsem stále na začátku a učím se. Některé striktní montemámy na mě koukají skrz prsty, když vše zkouším, hledám cesty i alternativy. Stejně jako se rozvíjí naše děti, rozvíjíme se i my dospělí. Neznáme všechno hned a i ony mámy jednou začínaly. Možná je to dávno a už znají všechno. Jim tleskám a jdu se učit a zkoumat dál. Spolu se svými dětmi. Druhá šance už nebude.

Baví mě potkávat lidi, kteří nad rozvojem svých dětí přemýšlí, není jim lhostejné, jak jim ratolesti vyrůstají. Ať už ta setkání probíhají naživo nebo prostřednictví sociálních sítí. Vždycky mě ale překvapí, kolika lidem je to všechno jedno. Ale jako věčná optimistka přepisuji poslední větu - překvapí mě, kolika lidem to už jedno není!

Žádné komentáře:

Okomentovat